Everybody is junkie

Ještě jsem za noc neměla tolik apnoí. Bylo to jak skrz lucidní snění, za střízliva, věděla jsem, že v tom zase jsem. Ale stejně mě moje tělo nechtělo poslouchat a mučilo mě snůškami rádoby nočních můr, které se netýkají přímo původce téhle poruchy spánku.

Luky by mě objal. Věděl by co dělat, když jsem takhle rozrušená. A nebo to mému pánovi bylo spíš prostě jen jedno. Jo, lhostejno.

Prý mě sem vzal, protože mě má rád.

Asi jsem slepá.

Nechci se vecpávat, nejde o to, že bych mu chtěla dělat ocásek nebo tak. Prej bude úplně normální, že se třeba o půlnoci zvedne a pojede do MCa nebo tak s kýmkoliv.

Normální. A proč by ne, já bych ráda udělala totéž. Ačkoli jen nemám s kým.
Prvně práci. Pak to všechno bude taky jinak. Pak i ten pocit závislosti opadne, bude to znát.

Nebo jsem fakt moc paranoidní a můj mozek ze setrvačnosti hledá problémy tam, kde nejsou.

Nevím, co hledám. Třeba to neznám. Nebo to naopak znám moc dobře, ale nemůžu hledat někde něco, co tam není.

Pitomost.

Rozhodla jsem se tohle psát pro svý terapeutický účely. Můj milý deníčku, haha-ah. Zas ten můj osobní problém s důvěrou. Nebo s tím něco si přiznat. I když to není to nejtěžší... co teprve ovládat něco, co nedokážeme pojmenovat. Uchopit. 

Jako kdyby jméno dávalo moc věci ohýbat...

V čem je tohle poutem? Asi je to taková pojišťovna na to, že se minimálně sejdeme „doma“. U něj. Já se tu jako doma ještě tak úplně necítím. Je to možná domeček z karet. 

Zas píšu karty a myslím nad kartama, co se ztrácej v kabinkách. Jo, to mu taky vadí. Že jsem mu říkala, že na drogy se musí s rozumem a pak o nich slyší každý den.
V mým zklamáním nad tím, jak na něm visím, byť nechci, byť mu to asi (na oko) nevadí, nechci ten pocit zavázanosti.

Šťastná drogy neberu.

Nepotřebuju.
Ale nejsem tak úplně šťastná. Už to ani není taková sranda jak ze začátku. Snad jen další podělaná fáze… Stejně zamilovanost, limerence, přitažlivost, je to všechno jenom chemie. A proto to považuju za zbytečné, ne? Jenom je takhle přirozeně vyvolatená.

Každopádně fenethylamin už asi low. Ale na sex byl dobrej (fea), lebo ten sám o sobě je fakt prázdnej. Aspoň to zalilo mozek. Free. A než aby byl prázdnej, asi se ho raději vzdám.

Je mi líp, když si uvědomím, že to prostě všechno je jen placebo, ty emoce, které pojmenováváme. Že jsme jen hromada chemických reakcí, impulzů reagující na podněty. Jsme instantní. Takhle totiž nějaká slova jako láska, emoce a podobně ztrácí sílu. Jsou k smíchu. Neexistují.

Stojí zabývat se něčím, co doopravdy neexistuje? I don’t think so.