Z maloměsta do Prahy a jiné omyly

Je třeba mít plán. Po střední obhlídnout vysoký a možná i studium v zahraničí, čehož iluze mi zkazil nedostatek sebedůvěry, že bych se svým problémovým posledním týdnem před uzavřením známek na střední byla vůbec připuštěna k maturitě. Když ti začne učitelka vyhrožovat vyhozením ze školy, to by kurva po takových letech tam těsně před maturitou nervovalo každého...
Jsou to prostě trochu komouši a špatní jsme mi okolo.
Ale kdyby to nebyla výzva, byla by to nuda, kde bych brala adrenalin a důvod proč nadávat na spánkový apnoe nevím. Po prokaleným svaťáku, kdy jsem se vlastně neučila a na nějakou látku nahlédla až večer před písemnýma nebo poslední tři dny instantně bez spánku na ústní, kdy jsem ani všechno neprojela a sázela na svý štěstí se vyvedlo.
Stojím na parkovišti, nastrojená jako slušné děvče s nyní už exspolužáky a necháváme ze sebe opadnout ten stres přeměňující se v cosi příjemného a náhle se zjeví ta prázdná otázka. Co teď?..
No. Asi makat.
Už spokojená uvolněná rodina začíná podporovat ve vysoký po maturitě, která se koná v květnu a už zpětně na únor zasílat přihlášky nejde, super. Ale díky za snahu. Už jsem se viděla na jaře na UMPRUM. Ale aspoň to nebude tak snadný.
Okey, Praha je můj další cíl. Bez školy, ale s miliony možností seberealizace. V létě na pohovor na ČSVTS, který nevyšel kvůli nedostatečné praxi a minimálnímu času na zaučování. Jediný, kdo začíná nervově šílet je táta s dědou, pro který je představa toho, že si poslední prázdniny užiju bez brigády jako kdybych chtěla kariéru požírače sociálních dávek. Ignoruji to. Teď už je to jen můj život a až vypadnu, tahle kontrola bude u konce.
Když je na jednom místě příliš problémů, beru to tak, že je to dost možná dobrý důvod místo změnit. A náhle ani ne po týdnu, co se známe mě u sebe chce můj nový přítel. Nebo spíš pokus. Zůstala jsem střízlivá. Ale udělala jsem to především i s rozumových důvodů. Ne jen, že bych to brala jako pokročení k nějaký vážnější fázi naše vztahu. Ale spíš tak pro mě bude jednoduší se pak odrazit a jít dál, než když budu těžce plánovat u táty a stejně pro něj bude neustále málo informací. To nepotřebuju. A tak Praha padla.
A padl i náš "vztah". A tentýž den, kdy jsem vystřízlivěla po mým opilým okně, kdy jsem mu vrátila klíče s tím, že se stěhuju jsem si našla to místo, kde jsem teď. O ulici dál. S vlastním pokojem po snad 11ti letech. Spolubydlícím, co je jak můj brácha a nemusím si na nic hrát. S novou lépe placenou prací a kupou plánů, v jejichž realizaci mě nic a nikdo nemůže krotit.
"já plánuju, život mění."
A přesto věřím tomu, že se všechno děje pro nějaký důvod a já se nacházím tam, kde být mám. Osud je výmluva, ale v náhody taky nevěřím. A není ostuda dělat "chyby". Ve výsledku to chyby nejsou. Jsou to kroky. Cíl se nezměnil, jen cesta. Ale ta vyšlapaná se beztak nejsnáz jednou zřítí.