Kolikrát chci něco říct
a pak zavřu ústa
Kolikrát nechci moc
a jsem obviněna, že chci všechno (?)
Na stráži svých vlastních hradeb
Nádech
Tichý nářek
Umím to přetvářet v smích,
nechci být důvodem smutků
stavů úzkostných
a tak neřeknu víc než jen trochu
abys věděl, že já vidím do tebe
hochu
a že to není naopak
nechci nikoho z nás odkopat
chci to zachovat
nechybí mi takt
a ty se bojíš, že to sejme mě,
dovol mi se pousmát
nechci si na nic hrát,
starám se o ty okolo spíš než o to ať je mé vnitřní já znát
Tváříš se, že mi rozumíš,
ale nechceš si přiznat nic.
Jak to říct netušíš,
jestli mám hádat nevím,
nevím jestli je třeba ať to víš
ale vždycky mi to šlo líp,
vidět do lidí,
než viděj oni do mě,
nikdo nejsme bez viny
Hledám kofein, přemýšlím o množství
ze kterýho upadnu do sna
hádám, že bylo by to bezva
ale na to se moc ráda mám,
nechci se zabít,
chci jen bolest těla než myšlenkovej mindfuck
Chci vidět jak jsem fakt všem lhostejná,
nevěřím jim to, lež je to mizerná
Na oko veselá, sklíčenost přeměněná
Sama sebe udivuju
Snad nejsem za tak příšerná
Mám za to, že jsme to už vyřešili,
ale je to zpátky,
jak kdyby někde byly chyby.
Ale nejsou jiný, než je jenom ten strach,
na hradbách prach, co následuje krach.
xenofobie
stigmata v duši
paranoa a lidi, co tuší
špatná poezie
šáňo v sklence, co šimrá mě a dusí
Básně · pondělí 17. prosince 2018