17. 12. 2018 \ vím

Kolikrát chci něco říct
a pak zavřu ústa
Kolikrát nechci moc
a jsem obviněna, že chci všechno (?)

Na stráži svých vlastních hradeb

Nádech
Tichý nářek

Umím to přetvářet v smích,
nechci být důvodem smutků
stavů úzkostných

a tak neřeknu víc než jen trochu
abys věděl, že já vidím do tebe
hochu
a že to není naopak
nechci nikoho z nás odkopat

chci to zachovat
nechybí mi takt

a ty se bojíš, že to sejme mě,
dovol mi se pousmát

nechci si na nic hrát,
starám se o ty okolo spíš než o to ať je mé vnitřní já znát

Tváříš se, že mi rozumíš,
ale nechceš si přiznat nic.
Jak to říct netušíš,
jestli mám hádat nevím,
nevím jestli je třeba ať to víš

ale vždycky mi to šlo líp,
vidět do lidí,
než viděj oni do mě,
nikdo nejsme bez viny


Hledám kofein, přemýšlím o množství
ze kterýho upadnu do sna
hádám, že bylo by to bezva
ale na to se moc ráda mám,
nechci se zabít,
chci jen bolest těla než myšlenkovej mindfuck

Chci vidět jak jsem fakt všem lhostejná,
nevěřím jim to, lež je to mizerná

Na oko veselá, sklíčenost přeměněná
Sama sebe udivuju
Snad nejsem za tak příšerná

Mám za to, že jsme to už vyřešili,
ale je to zpátky,
jak kdyby někde byly chyby.

Ale nejsou jiný, než je jenom ten strach,
na hradbách prach, co následuje krach.

xenofobie
stigmata v duši
paranoa a lidi, co tuší

špatná poezie
šáňo v sklence, co šimrá mě a dusí