Každý zlato zčerná

Říká se, že první dojem, který uděláte během prvních sedmi sekund zodpovídá za pohled na člověka, kterého jsme zrovna spatřili.
V tom případě (pozn. autora: rozepsáno od listopadu, nyní pokračování v prosinci) - jsem blázen. Ale v každým šílenství je kus reality.
Většinou lidi nový lidi, co jsou ze mě (převážně mužského pokolení) ze začátku hotoví nebavím dýl jak měsíc.
Můj nový spolubydlící se vzpamatoval po 14-ti dnech, kdy jsem mu to, že mý vibes nesmí brát osobně musela dokázat. První týden byl super, pak přestal mít kontrolu a já mu viděla do morku. A je těžký se stáhnout, když s tou osobou bydlíte. Ono nejde moc mluvit s někým, kdo víc mluví než myslí. Občas to prostě chce instatní fucked up. Je to efektivní.

A bavilo mě to. Dosáhla jsem, čeho jsem chtěla. Jeho tvrdej návrat do reality pro mě byl kýžený klíč k svobodě, k prostoru, co se kolem mě předtím stahoval jak smyčka až nešlo dýchat.
Skončili kecy o tom, jak jsem skvělá, který jsem jen přešla tichem se snahou je ignorovat nebo být neviditelná, když to říká před někým se mnou v místnosti až mě bylo blivno.

Stejně jako pár týdnů před přestěhováním se toho měsíčního rádoby pokusu spolu bydlet jako pár s vousatým péroslavem (muž slavící pyšně úspěchy své i mozkově dominantí partie) pro kterého jak se mi dostává nyní informací, jsem vymletá píča, co údajně prcá s jeho nejlepším přítelem a celkově je pro něj nepochopitelné jak se se mnou někdo může bavit.

"Počkej, uvidíš za měsíc, jaká je to píča." / "Někde ji uvidím a jdu domu, jen aby bylo jasno."

Mám to zažitý, že co rychle začne, rychle skončí. Když jsem já ta, co to drží při zemi, dostane se mi výsměchu. Pak se omlouvám za svoji hrdost, kdy se neomluvím za to, že bych něco v tom čase, kdy změní názor pokazila, protože jsem to předpokládala.
A kdyby při tý otázce jestli jsme bestiálně šťastný neměl ten nucený výraz a tón v "Ne snad?", mohl by si všimnout, že i já vidím, že tady ty iluze dohořívaj. Protože jsem měla strach ani ne, co bude s námi, ale co bude se mnou, když to prostě jen tak skončí ze dne na den a já budu třeba na ulici. A zároveň jsem to už chtěla mít z krku, Krchu.

Jo, strach. To je to, co nás brzdí a zároveň nutí k pohybu.
Někoho to paralyzuje, někoho donutí riskovat. Nebo po tom, co paralýza je neúnosná dokope k tomu, něco změnit.

Není to hezký pocit být na někom závislá. Emočně se mi to nestalo dlouho, ale než jsem našla práci, vděčím hodně tomu, pro koho jsem se očividně stala největším omylem a i z mě nepochopeného důvodu vymletou bejvalkou, která nezasluhuje, aby s ní promluvila lidská duše. Možná, že si přál, aby mě to vzalo víc...
Není hezký žít v iluzi, kterou jsme si vytvořili soustředěním se na odrazy slunce z věcí (vlastností a dojmů), které tak často v nikom nevídáme a tak se zdají být větší než jsou.
Není to hezký pocit, že i když se vlastně snažíte pro své nejlepší já i k ostatním, nakonec se to vrátí do podoby toho, že jste je zklamali. A přitom jste si dávali pozor, abyste nic neslibovali. A jen to krášlení vás ve světle v jakém vás ta osoba vidí mrzelo, protože z takový výšky bolí padnout. Jak ty naivy, tak i na vás mají dopad. A jediný, co to dokáže vyřešit je čas.
A nevyčítat si nic, protože v tu chvíli se nám to zdálo tím nejlepším řešením.
Ve výsledku tu pro sebe totiž zůstaneme každý sám. 24/7/365