Vypustit a spláchnout

Tak je to už víc jak půl roku. Od posledního článku, od nový práce. Deset měsíců od přistěhování se.
Svoji jedinou holčičí kamarádku jsem viděla max u voleb, kde jsem seděla, jinak x měsíců bez echa. K tátovi a dědovi se dostávám jednou za měsíc a půl... A malý sourozence jsem před měsícem viděla po snad roce.
Čas jde rychleji, já pomalu a asi jsem tu už zbytečně dlouho.
Odehrálo se toho spousta. Uvnitř mý hlavy. A na některý věci a lidi nechci nahlížet stejně.
Někteří lidé jsou zmatečný. Jen díky tomu, že mají bordel v hlavě budou chtít nakazit tvůj svět. Je to jako infekce, který se nevyhneš.
Fuckin half of year and I am not the same.
Všechny ty lidi, co tolik neznám jsou skvělý, protože jsou daleko. A protože je neznám. A nechci. A nechci se nechat poznat.
Už mě to nebaví se snažit o porozumění. Od těch, kteří by jej mohli nalézat se nedostává. Asi prostě chci moc. Vlastně jsem stejná jak ostatní.
Já, jen já, jen já. Sebestřednost. A já z toho byl tak smutná.
Zavolal jsi a já přišla. Haha, nějaký tvý příběhy, zážitky, konspirační teorie z dokumentů, který jsi viděl. Kouřím jednu cigaretu za druhou, protože se ve mě vytváří propast mezi tím, co bych ráda a co ve skutečnosti předvádím. Občas hezký slova. Dotyky. Nevím, co říct.
Nechci sebestředně mluvit o sobě, chci aby ses zeptal, pokud tě to zajímá. Jenže to nepřichází. A zas se s tím uvědoměním cítím sebestředně.
Kopu sama do sebe. Neustálý rozpory v činech a slovech, ve kterých se už odmítám orientovat. Další chat. Nikdy
Zpochybňuju. Vyliju si srdíčko u někoho, koho to zajímá. A vzdaluju se.
Použiju typicky pár jednorázových "náplastí", abych si dokázala jak to mám v piči.
V piči.
Proklínám se a vzápětí se oceňuji za tyhle sebevražedný mise. Cítím paradoxy.
Přesvědčování tvým pařícím kamarádem o druhé šanci.
Jenže já ti jich dala x, ale tys to neviděl. Pokaždý jsi zapomněl, co se posralo před tou další.
Asi jsem moc splachovací. A nakonec se "z lásky" hádat o tom, kdo komu ubližuje, kdo koho využíval. Naprosto k ničemu.