Milník číslem 25

Chtěla jsem začít tak, že jsem si to takhle nepředstavovala, ale pravda je, že jsem si nikdy nepředstavovala jaký asi bude život po pětadvacítce. Měla jsem vizi, že pokud budu mít partnera do života, klidně už bych založila rodinu. A ačkoli v domácnosti partnera mám, cítím, že to není pro život. Strádám. Každý den překonávám úzka, kdy se snažím vidět na téhle snaze o soužití pozitiva. Ale stejně mi chybí to, co od vztahu očekávám nejvíc. 

Porozumění...

Čím starší jsem a život je složitější, dostávám se postupně do situací, které jsem dřív bez znalosti okolností ukvapeně odsuzovala. Jsme jen lidé se základní hrstkou potřeb. Spousty z nich jsme již začali brát jako samozřejmost. Jenže každý jsme stavěný jinak a i ty potřeby pro jednotlivce z nás mohou mít jinou hodnotu... ne? Člověk se snaží jen vyplnit ta prázdná místa uvnitř, každý chceme být šťastný. Přirozeně, plně, doopravdy.

Po smrti táty se cítím silnější. Zapuzuju strach z mizerné paměti a běduju se, zda nejsem sadista setrvávat v něčem, kde mám dojem, že se dusím. 

Nepsala jsem tak dlouho, že se mi věty sami skládají pod prsty a mě zase chytlo přemýšlet skrz ně. Bylo by to mnohem snazší vědět, že se autor nemusí bát pustit pusu na špacír. *vyjadřuje se takhle vůbec ještě někdo z mé generace? ok, let's be cool milenial a fuck it*

Hodnoty hodí salto a najednou je hladina těch sraček jasná jak jezero v Tatrách. A zasáhne to kolektivně. 

O životního chlapa jsme přišla a má rodina se smrskla na (se mnou) tři členy, kde já jsem nejmladší. Opustil nás dvanáct dní před mýma pětadvacetinama, což je polovina jeho života...

Když se tvoje nejhorší obava uskuteční, je to vlastně i zvláštní osvobození. A po těch mukách plných sebevýčitek, za to, co člověk nestihl nebo zanedbal přijde obrovský VDĚK... za to, co mě naučil, jen tím, že tu pro mne byl. V jedněch těch časech, kdy jsem začala zapírat, že mám někoho jako matku. 

Při součtu bullshitů, ve kterých jsem se ocitla ani ne vlastním přičiněním v dětství jsem hledala v těch věcech od mala alespoň snítko smyslu. Tak často se cítím na návštěvu někoho, kdo by si mne doopravdy vyslechl, protože mám pocit, že chtít po někom porozumět, že chceš odložit jen tu otravnou bagáž ze svý hlavy, co tě na emocionální úrovni zasáhne ve chvíli překvapení a být pochopen byť nesouzen, je moc náročné přání. 

Už zase mám zábavu při socializaci. Sama se sebou.

Zpracovat bolest úplně mi nevyšlo, při zklamání ze sebe sama, že to třídenní snažení na domácí půdě padlo, po x hodinovém chlácholení a znovu se cítím lapeným ptákem v kleci. A dýchá se mi špatně.

Nejhorší je, že vím v čem tkví to, proč i kruhy okolo mne jsou tak trochu losted ppl...

"Ukaž mi tvé přátelé a řeknu ti tvou budoucnost." nebo jak to bylo... 

Partner má ten vliv největší.

Přesto nemám v plánu někomu předávat zodpovědnost za svou spokojenost. Odporuji si tu?

Hodlám si z té kapky tolerovaného zoufalství vydojit ten největší pohár štěstěny.
Alespoň vyplňme sobě navzájem ta prázdná místa. Něco jako zázemí. Co sama sobě bych kultivovala s materiálním minimalismem, co se nábytku týče... takže deal. 

A kdyžtak se proudy rozdělí