Jediná neměnná je sama změna

Tenhle titulek tu mám rozepsaný od května 2023 a nutí mě říkat si, kde jsem tehdy vlastně byla. A jak daleko - byť jsem to zapomněla - už jsem ušla.

Přes to všechno, jak jsem k sobě přísná pro hnaní se za cíly a posuny rok od roku, vlastně jsem ušla pořádný kus cesty.
Tehdy jsem čerstvě začala pracovat tam, kde jsem nyní a dávala se dohromady po zatím svém největším osobním sesypání, kdy jsem byla tak slabá, že jsem viděla chvíli únik a řešení jen tak, že se zlikviduju. Dobírala prášky na deprese a smířená s tím, že nenajdu psychoterapeuta od pojišťovny, že to zvládnu sama. Protože kdybych na to neměla, není to přede mnou. Snažila jsem se upustit od analyzování toho, co mě "uštklo" a jen zpracovávat. 

Přijmula jsem pomocnou ruku od osoby, která mě po ztrátě nejdůležitější osoby z rodiny a uvědomění, že jsem se sama zahrabala do pasti přečetla a viděla ve mě to, co do té doby převratu pohasínalo a sláblo. Skutečnou mě. Já ji zatěžkávala svými trápeními i vhledy a ona mi vždycky odmetla to, co mi kalilo zrak a stálo v cestě se podívat jinak.
A hlavně jsem se snažila soustředit na své opomíjené sny, protože ty mi zbyly. Nakonec to budou vždy ony. 

Vlastně si to pamatuju dost přesně, protože 1. máj byl i pro mne tehdy něčím hodně příjemným a přitom skličujícím. Celé mi to bylo inspirací. Vznikl text mé Misery (úryvek z původního originálu můžeš pustit na tomto odkaze), která mi samotný odhalila jak jsem se v sobě sekla. Tvůrčí činnost mi vždycky udělala krásný zrcadlo a mapu. Bojovala jsem s tím, že se zas musím vzdát něčeho, co mám ráda a dělá mi maják v mlze, protože si musím vybrat sebe. Jenže jsem to cítila čím dál tím víc. Musím.

Ten lék byl celou dobu tady, odhalený a řval to na mě stejně jako mi to tisíckrát opakoval můj milý přítel Peter Pan - RESPEKTUJ SE! Jdi svou cestou.

Došlo mi jak jsou vztahy zrcadlem naší sebehodnoty a ta moje sebeláska byla iluze. To my si stanovujeme, co je přípustné a co ne. Ti, co si nás doopravdy váží naše hranice nebudou pokoušet, aby je nalezli. Ti, kteří nás mají rádi nám nebudou dávat ani smíšené signály. Naopak si váží našeho času i nás.
Až moc jsem se sama vnímala podle toho, jak se ke mě chovají bližní a přitom si je tak přísně nevybírala, ba možná naopak, chtěla jsem být přátelská a dost dobrá všem, protože to znám - tu bolest, kdy je někdo hnusnej jen tak, bez příčiny tobě jasné a vlastně nevíš jestli je to nůž nebo kytka, co přijde jako další a chceš být ideálně požehnáním pro toho, kdo tě zrovna pozná *jako správný people pleasure* , nejspíš proto, že jsi jako dítě byl dáván jako příčina hádek a dalšího, co nebylo tak úplně ve tvé moci...

Introspekci, ego, duchovno, psychologii ve snaze rozumět sobě a lidem okolo jsem prozkoumávala od puberty, jenže - teorie je krásná věc, ale ta zkušenost, ta je priceless. Teprve to mě osobně dostalo tam, kde jsem a kudy se pohybuji teď. 

Pořád jsou věci, které mě dělají naprosto nedokonalým člověkem, co má na čem pracovat a přitom mě dělají perfektně mnou. Není to o tom někoho obviňovat. Za věci, které se nám dějí v dospělosti v naší realitě můžeme z největšího sami. A přijmutí zodpovědnosti je vždycky tím klíčem k tomu tu realitu přeměnit. Notabene jsem vděčná. Sama na sebe hrdá. Já vím. A ti okolo to vědět nepotřebují. 

Ten, čí lásku a respekt potřebuju jsem já. Ten, kdo mi scházel jsem byla JÁ. 
Teprve když je můj pohár plný, mohu naplnit šálky těch, které si vyberu. Amen.

Jak jsem psala v úvodu, až teď mi dochází, že je to kus cesty. Nikdynekončící, protože to život je - cesta. Není to ani tolik o konečné destinaci - stejně ji máme všichni stejnou. A občas stačí tak "málo" si uvědomit na to, aby to obrátilo život vzhůru nohama. Ostatně ty rány tu jsou od toho, aby nám řekly, že je třeba něco změnit. Přijdou. A je na nás jak to ustojíme a co si z toho ne-vezmem.

Pac a pusu, 

pěstujte to v sobě.