Nahoru a dolu

Tak je to tady.

Konečně. Prostředí, kde je žádoucí být sebou a má totožné hodnoty, na kterých stojí. Že bylo ale na čase.

Jako družice na oběžný dráze jsem podlehla gravitačnímu poli, kterým jsem se nechala přirozeně přitahovat a ne, neshořela jsem. Přistála jsem. Našla jsem práci, kde chci udělat kariéru a je mi to přáno.

- Jo, chtěla jsem si myslet. Ví to mý DRAFTS tady na blogu. A je čas to dovést ke konci.

Z firemní akce ve vile, kde agentura kdysi začínala, život v Praze je nezdravě fast

Bye, Karlínský kancly, nemohla jsem se smát, bolí si přiznat, že něco, co jsem chtěla, není pro mě

Vyhodili mě. Po měsíci, kdy jsem za sebou měla x pracovních obědů, a y desítek hodin jen na cestách do tý skvělý práce, po kterých jsem byla po příchodu do bydliště instantně mrtvá. Bez jakéhokoli vyjádření výše postaveného kolegy, který mě i přijímal a který mi přitom začátkem toho zkušebního měsíce psal, že to ve mě vidí a bude to určitě super. Nebylo. Cítila jsem vnější tlak, abych byla lidem z open-officu sympatická. 

Poprvé jsem dostala padáka. A je až vtipný, nakolik mi to připomínalo první kopačky. Zpracovávala jsem to podobně. Začala jsem přehodnocovat nejen to, jaký byl poslední týden v práci, kdy mi bylo vícekrát zdůrazněno, že mě potřebují jako administrativní posilu pro projekty mých kolegyň, což mému nadšení také dost ubralo, ale i to, že jsem se chytla první komunikační agentury s velkým jménem, protože mi lichotilo jak jsem postupovala sítem nahoru a viděla se jako další lvíče. 

Po únavných 16 dnech na Let It Rollu balení na další akci

Stalo se. Pomalu mi došlo, že nikdy nebudu kancelářská krysa, co musí polknout svůj názor a drží se striktně svýho kloboučku. Ostatně, i díky tomu jsem mohla jet pracovně na Let It Roll 2024. A poté na měsíc na mezinárodní festival cirkusů Letní letnou. To jsem si užívala. Chvílemi jsem si i říkala, jak mi tenhle volný vander life vyhovuje. S každým dalším ročníkem jako vedoucí v produkci s lidmi pod sebou pro externí firmu se mi to prokazovalo. Tohle mi šlo. Jde. Zažehnávat průsery, rychle se rozhodovat a přerozdělovat lidi podle toho, co se zrovna děje. Zároveň tu být pro ně, protože bez nich bysme se z toho posrali všichni.

Čtyřkolka je praktické vozítko při práci po rozlehlém areálu

Potom ale sezóna skončila a další akce jsme s Augiášem ten rok neměli. Trvalo mi sebrat hrdost a jít se optat aspoň v tamní samoobsluze na místo prodavačky. Lepší něco než nic. Úspory za akce mizely na existenční věci a spoustu hulení, které když nebylo, docházelo nám, jak se spolu s přítelem nesneseme. Jak celou tu situaci kdy jsem zklamala neseme oba špatně. Mě třeba způsobuje kolikrát úzka, ale tehdejší polovičce naopak způsobovala úzka a neklid chvíle, kdy nebyl "high". 

Ten tragikomickej pocit odevzdávat za směnu víc jak měsíční plat prodavačky na HPP

Z prodavačky jsem se vypracovala po asi půl roce na vedoucí. Byl očividný zájem o to, abych jí byla, extra na prodejně, kde jsem začala, protože jsem dokázala rychle pochytit jak to tam vlastně funguje a vyvíjela jsem i vlastní iniciativu, když jsem se nudila a náhle to chtěla zabalit, protože mi to nedávalo už opravdu nic, ani co se týče toho překonávání vůbec vstát a "kopat se tam do prdele" většinu svého času za směšný peníze. Což bylo často. A když už mi to nic nedávalo, nabídli mi to s tím, že mi půjdou naproti s volnem pro produkční práce přes léto na festivalech, co jsem měla na vedlejšák a místo dovolených. Zas jsem našla místo, kde jsem byla chtěná a vážili si mě, oproti tomu, co mě čeká "doma" a cítila jsem, že z toho mohu něco vytěžit. Měkký dovednosti se mi zlepšovali snad s každým dalším konfliktem a problémem, který jsem tam musela řešit hlavně s podřízenými. Ale taky jsem cítila, že to nebude napořád. Firma zaměstnává v kanclech víc lidí, než těch, co by bylo potřeba na prodejnách a vědí to všichni.

Jak jsem to cítila, tak se i stalo. Povýšení mě na adrese, kde jsem už nebyla doma zdrželo o dost déle kvůli "zaučování" (pár pouček a hození do vody), než jsem snesla, ale za to jsem se aspoň propracovala do stavu, kdy mi byla firma ochotna jít na ruku i s relokací. Devalovala jsem své přesčasy, protože v tom "domově" jsem cítila jak tu hodnotu ztrácím a postupně se k tomu přidala i ta práce, kde jsem zaprodávala hodnotu svého osobního času, který zaměstnavatel ochotně bral a nedokázal zhodnotit, aby mi nepřišlo, že ubírám ze svým sil. Ostatně jak to tak v zaměstnaneckém poměru běžně bývá.
A stejně jako marketing manager pro autobazar kdysi, i tady jsem stála před rozhodnutím já a život nebo žít pro něčí byznys. 

Nebyla to nikdy ztráta, ale pokaždé to byla zkušenost. Ač se začíná znovu už poněkolikáté, nikdy to není v tom samém levelu stavu mysli. A zvolit si sebe není nikdy špatná volba, když svou hodnotu máš a znáš. Nikdo jiný to za tebe totiž neudělá. 

Víš jak se říká, že když ti něco nevyjde, je to možná proto, aby tě "Bůh" chránil před něčím, co není pro tebe  nebo pro tebe má větší plány?  Klidně z toho vynech tu autoritu Boha. Ale tomu věřím. 

Kolikrát je ten horizont v nedohlednu, ale nedojdeš tam, dokud v tom jednom bodě prostě jen stojíš a čekáš, že se třeba země hne sama. Prostě jdi. Všechno k něčemu povede.