A co když je to tvoření pro mě přijatelná nenásilná forma exprese, kterou když nezpracovávám, tak se jí dusím? Když jsem nešťastná, s úzkostmi je sex tím posledním, co by mě dokázalo ukonejšit. Možná se při ní objeví jistá hloubka, ale to je úplně jiný druh.
Když jde o umění, je nejlepší nechat volné otěže, pokud všemu, co cítíš nerozumíš. Jen dokud dokážeš vypnout toho vnitřního kritika, co chce jistotu. Občas je toho ale moc.
Příliš mnoho podnětů.
Příliš mnoho možností.
Příliš mnoho neuzavřených smyček v hlavě.
V takovém stavu začne být důležité něco, co je na první pohled „povrchní“: řád, struktura, vizuální harmonie, konzistence. Tentokrát ne z donucení. Ne proto, že by to bylo hezké. Ale proto, že to je předvídatelné.
Estetika i tvoření se tak stává něčím mezi regulací, filtrem a tichým důkazem, že něco dává smysl.
Není to snaha o dokonalost.
Je to snaha o snesitelnost.
Všimli jste si někdy, jak vypovídá estetické řešení prostoru nebo vkus o osobě, která jej zařizovala/volila? Když teda nejde tedy například o prodejní stránku zaměřenou třeba na děti. To je zas jiná marketingová disciplína...
Další má raději struktury, jiný jemné přechody, další jasné hranice... to proto, že ve skutečnosti není jeden způsob jak by to bylo správně. Ale protože prostor, ve kterém se cítíme nejlépe, naše bezpečná zóna, malá galerie jsou vlastně odrazy odpovídají tomu, jak zpracováváme věci vnitřně.
Ale není to únik. Kolikrát díky tomu, co vznikne, nebo za jakých podmínek zjistím, co mi jasné předtím nebylo.
Může to být i adaptivní strategie. Vytvořit si malé ostrůvky svojosti, nebo řádu v prostředí, jehož prostor více místa k onomu uzpůsobení, co by nám bylo komfortní nenabízí.
A co mám odkryté i "ego". Touha po tom obklopit se něčím autentickým u čeho znám celý příběh a emoce, co neobjevím v jiném obýváku. Co mi bude možnou připomínkou nějakého stanoviska, vzpomínky nebo i pocitů, kterým jsem při tom tvoření čelila.
A až přijde ten čas, kdy ucítím, že potřebuji uvítat něco jiného, prostě to pošlu dál do světa a nebo zničím. Protože to není o tom, aby to bylo krásné. Pokud tvoříš, víš, že to umění není jen výstup, co z toho vyjde. Je to celý proces. Stejně jako se mění naše tělo v průběhu času, tak se mění i to, co potřebujeme. A někdy je třeba i to "spálení deníků" gestem, že už je to část, kterou nechceme nést, protože se nás více netýká.
Nejenže to nemusí být "krásný", nemusí se nechat ani snadno přeložit. Každý v tom nemusí vidět a cítit tu hodnotu, co někdo, kdo se tím obklopí, podpoří to nebo vytvoří.
Zatímco sex je něco, co je přístupné každému. Každý ho zvládne... Ale jeho význam už tak sdílený není. Přeci jen, to, co je dostupné není automaticky hodnotnější. Akorát to má větší publikum a tak i rádoby "znalců".