Rave till the grave aneb přes horizont událostí

Život se děje i když ty nic nekonáš. Už jen to, že jsi je akt. 

NE, prostě se tomu nevyhneš jakmile jsi začal. 

Nebo ano? 

Píšu asi tak pravidelně jako navštěvuju všechny své doktory - sporadicky. Prostě mi to přijde přirozený řešit něco až když vím, že je to skutečný problém. Jenže co když ten problém fakt přehlížíme, protože co si budem, každý je dobrý v něčem jiném, každý se zaměřuje na něco jiného a i když se sebou žijeme 24/7, učíme se sobě sama rozumět prakticky celý život?

A někdo to nedává...

A rezignuje.

Já rezignuju nad tlakem svého okolí po adaptaci takové, že níčí autentično. Na jednu stranu jsem smutná z toho, že sdílnost se bere jako povolení veřejnosti kecat ti do života... z další si uvědomuju, že pálit mosty jak jsem zvyklá není nejdospělejší řešení. Ale neubráním se tomu. Čím více domněnek slýchávám, tím víc mi jsou ty lidi - zdroje cizí. 

Postrádám potřebu vyvést kohokoli z omylu. Vím, že člověk má tendenci se ztotožňovat se svýma myšlenkama, i když nejsme skutečnými původci. Mysli si, co chceš. Jestli tě zajímá pravda, zkus mlčet tolik jako mluvíš.

Potřebovala bych to vypsat, abych to v sobě utřídila... ale po tom posledním omylu, kdy jsem svý nitro ukázala nesprávný osobě a ona atakovala každej detail toho, co mám ráda... je to těžký nebýt sama sobě překážkou.

Napsala jsem místo týhle věty asi 3 jiné verze a smazala je, asi tak je to snadný. A beztak jsem do toho ještě ani nehnípla.

Nesnáším tenhle showtime kostlivců ze skříně...

Přišla jsem o přítele. Co se mě ujal hned ze dne na den aniž by mě znal s pochopením a podporou... kdy jsem neměla ještě ani práci v tomhle městě. Už je to přes rok a Heaven s tebou budu mít už asi navždycky spojený. Víc než o tom někomu říkat/psát, raději bych to pověděla tobě.

Nehodlám dělat divadla jako tví kámoši - děcka, co jsi se s nimi kamarádil, protože dle tvých vlastních slov - ještě na rozdíl od našich vrstevníků zatím nejsou zkažený - ale já na ten post drama queen nárok mám. Já si to můžu doopravdy vyčítat. Protože se mnou jsi se domlouval na tom, že si dáme party, protože přeci Redzed in da city!

Ráda bych to svedla na to "dítě světla", protože kolik nasvítí, tak hlubokou i skrývá propast a snad bych se cítila líp, ale lhala bych si. Nebýt tam s ním, neztratíme se ti. Všichni byli rádi, že jsme se oddělili...

Nechci sklouzávat k tomu řešit "kdyby". Ale kdybych ti vzala jeden z těch 8 telefonátů, co bys mi řekl?

Prý jsem byla poslední komu jsi volal. Bylo to protože jsme byli spolubydlící? Nebo jsi mi chtěl říct, že jsi na cestě na poslední vlak (střemhlav)? Protože bych tě po telefonu vyhlásila, jakej jsi debil.

Mě říkáš, ať nežeru antidepresiva a jiný hlouposti na přepnutí (okey, spíš utlumení), protože se o mě bojíš a pak se jdeš nechat sejmout? Jo, jenže když se naseru já, vykašlu se na příčinu - existenci - protože nedovolím nikomu mít nade mnou moc příliš dlouho. Ignorantka.

Zajímalo by mě, zda by všechno dopadlo stejně, kdybych nedala dítěti světla šanci. 

Asi si popravdě až teď uvědomuju, že s tím nejsem úplně srovnaná. 

Možná je tohle celý jen moje domněnka. A třeba jsi se chtěl zbavit právě mé přítomnosti. 

Tyhle dvoudenní akce...

To bys snad při náhodným setkání v devět ráno (poslední ráno) u Barda, kde jsi vyběhl v ponču s koštětem, když tam nabíhali policajti nadšeně neříkal, že mě máš rád... že ne?

Všem jsi nám tím posledním výkonem vytřel oči.

Já doteď mám v hlavě šok z nálezu dopisu na rozloučenou. Z náběhu těch lidí do bytu, pozdního příjezdu policie a toho tvýho ironickýho tetování NEVER GIVE UP na ruce, co po tobě jediné očividně zbylo vcelku.

Ale to ty jsi na těch parties uměl nejlíp... vyndavat.

Jako kdyby minulý rok pro mě byl jen o tom ztrácet.. Dva rodinní příbuzní, spolubydlo, náš rodinej pes (barák bez psa je prostě smutný místo, no ne?). Někdo by v tom viděl už něco nového na cestě.

 A já brečím svýmu klukovi, že možná toho psa raději nechci, protože to nedávám. To, že o něj budu muset jednou přijít. 

Jako o každýho.